Wat ass an de Schleier vun der Zäit verstoppt (Deel 1)

19. 04. 2017
International Konferenz vun Exopolitik, Geschicht a Spiritualitéit

A zase ty podzemní tunely – A tentokrát u Otuzca

Po celém světě se setkáváme s uměle vybudovanými, podzemními prostorami, jeskyněmi, tunely a celými „městy“, o kterých se neví, kdo a hlavně jak je vybudoval. I my bychom měli dost problémů je postavit – a hlavně v kvalitě, která přetrvává věky.

Naši vědci provádějí datování artefaktů z rozpadu izotopu C-14. Pro laiky: v naší atmosféře je obsažen radioaktivní izotop uhlíku s atomovou váhou 14 ve stále stejném množství. Všechny živoucí organismy přijímají tento izotop. Radioaktivní látky mají určitou dobu rozpadu, pokud do nich nejsou přiváděny nové radioaktivní impulsy. Tato doba rozpadu začíná u zvířat a lidí jejich smrtí. U rostlin jejich sklizní, nebo spálením. Existují ještě tři metody určování stáří. První z nich je tzv. Draslík – argonová metoda, která spočívá v rozkladu Draslíku ve vulkanických horninách. Druhá je tzv. Luminiscenční metoda – na základě změny přirozené radioaktivity. No a třetí je tzv. přeměna izotopu uranu na thorium.

Jenže… když spálíme strom rostoucí u frekventované silnice a dáme popel na analýzu, co zjistíme? Falešné stáří mnoha tisíc let! Proč tato odbočka? Protože u spousty staveb prostě nemůžeme určiit jejich stáří. A když už najdeme kosti, či jiný organický materiál, jak můžeme vědět, že tento materiál je původem od těchto „stavitelů otazníků.“ Už konkvistador, Francesco Pizarro objevil v peruánských Andách u Otuzca mnoho uměle vybudovaných, skalních plošin a vstupy do jeskyň, které sloužili jako zásobárny pro Inky. Na konci jedné této starobylé sluje našli výzkumníci něco podivuhodného. Narazili na dveře z velkých kamenných desek. Tyto dveře byli osm metrů vysoké, pět metrů široké a dva a půl metrů silné! I přes tuto obrovskou hmotnost se dají lehce posunovat. Ptáte se v čem tkví toto kouzlo? Dveře se totiž posunují na kamenných kolejích uložených ve vodním ložisku. Připomínám, že tyto veřeje se nacházejí 62m hluboko pod úrovní horského svahu.

Za dveřmi této jeskyně čekalo na výzkumníky velké překvapení. Ne jeden, ale doslova soustava tunelů pokračovala směrem k Tichému oceánu. Perfektní opracované chodby, některé i pod 14ti stupňovým sklonem, byli připraveny pro zvané i nezvané hosty. Hned vám přijde na jazyk otázka: „Vždyť to tam musí klouzat?“ Nene. Pod vašimi botami jsou rýhované kamenné desky. Tyto dechberoucí, starobylé, jeskynní koridory jsou dlouhé desítky kilometrů a končí 25 metrů pod úrovní moře. Pátrání na ostrově Guanape ( tam totiž končili ) bylo marné. Ne – chodby neústili na povrch. Stavby se připisují Inkům. Ale opravdové stavby tohoto národa se zásadně odlišují; nehledě na to, že Inkové neměli potřebné vědomosti a nástroje jak je vybudovat. Tyto „chincánas“ byly nalezeny ve Střední i Jižní Americe – např. v Chile a Argentině. Ale zpátky k výše zmiňovaným tunelům. Logická otázka zní: Když tedy byly konce jeskynních chodeb z Otusca 25m pod hladinou moře, není to nesmysl? Proč toto vyústění nevedlo na povrch?

Tak se tedy vrátíme v čase. Přesně do roku 1966. Tehdy se kolem peruánských břehů plavil na lodi Anton Brun – vedoucí oceánografického programu Dukeovy univerzity v USA Robert J. Menzie. 80Km západně od Callaa pořizoval snímky mořského dna a pořídil velmi zajímavou sérii fotografií, na nichž se mu podařilo zachytit zbytky starého potopeného města. Jdou vidět i kamenné sochy pokryté hieroglyfy a další zříceniny…

No a tak se nám tedy spojuje toto tajemné, mysteriózní puzzle a vidíme, že tyto prehistorické stavby jsou ukryté v závojích času a o nichž a o jejich stavitelích víme jen to, že to nebyli Inkové a rozhodně také žádní primitivové.

Před jejich určitě pracně vybudovaným monumentům nezbývá, než sejmout klobouk z hlavy a uznale zatleskat.

V dalším díle se opět podíváme do Jižní Ameriky, konkrétně k jezeru Titicaca.

Wat läit an de Schleier vun der Zäit

Aner Deeler aus der Serie